close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nad propastí

29. dubna 2016 v 6:26 |  Themes of the week
Probudí mě něžné polibky, které mi zaplavují paže, krk a tvář. Otevřu očko a mrknu se na svoji nádhernou ženu. Její oči září radostí, malinké jiskřičky dávají život těm mým, její úsměv je ten nejkrásnější na celém světě. Vlásky rozcuchané mě lechtají na tváři.

Ona je jako miliony, miliony hvězd zářících na jednom nebi, jako tisíce barev na jednom obrazu, který malíř právě domaloval..

Při tomto uvědomění se mi okamžitě rozbuší srdce jako o závod.

Miluju. Díky ní vím, co to slovo vlastně znamená..co znamená milovat a být milován..

Miluju ji.
Tak strašně moc. Tak strašně moc, že bych pro ni umřela. Kdykoliv. Za jakýchkoliv podmínek, za jakékoliv situace.


Dala jsem ji tu moc mi ublížit, ale věřím ji, že to neudělá. Je to jako houpací síť nad obrovskou propastí. Může se každou chvíli utrhnout a vy se ponoříte do černo černé hlubiny
Ale stejně tam ležíte a nebojíte se. Protože vám ten výhled na nebe stojí za to.

Otevřu i druhé očko a pohladím ji po její heboučké tvářičce. Něžně ji políbím na rty. I když při tom zavřu oči, vidím ji. Vždycky. I když se mnou není. Naplňuje mi celý život, každý den s ní, je to největší požehnání, jaké jsem kdy mohla dostat, ten největší dar, který mi někdo mohl darovat.
S ní můžu být sama sebou.

Je pro mě vším..vždycky byla a vždycky bude..Nikdy ji nenechám jít..A ani nechci..A ani to nedokážu.
Ona je to nejúžasnější, nejkrásnější, nejmilejší, nejnádhernější, nejroztomilejší nejluxusnější, prostě to nejlepší, co mě v životě potkalo.. Je to moje slunce, které mi dává život a můj měsíc, který je nadějí na nový den.
Moje láska sahá až na dno toho nejhlubšího oceánu, do středu země, až po tu nejvzdálenější galaxii, na konec mléčné dráhy.

Přitulím se k ní, vnímám její vůni a poslouchám tlukot srdce. Srdce, které mi věnovala, o které musím ale hlavně chci pečovat, aby nebylo zlomené, aby jen rostlo mou láskou.
Cítím její dotek na mých zádech, až mám z toho husí kůži.
Užívám si té blízkosti, užívám si každého okamžiku, každé minuty a vteřiny, kdy můžu být s ní...Kdy můžu zastavit čas a jenom koukat do těch očí..

Už jí nikdy nepustím..udělala jsem to jednou a to byla největší chyba v životě..
Nenechám si ji vzít..od nikoho.. Prostě ne.. Ani od sebe samé..
 

Zamknuté dveře

6. března 2016 v 12:10 |  Themes of the week
Temná chladná místnost bez oken, bez světel. Vše co slyším je jen tlukot vlastního srdce a z nekonečně ohlušujícího ticha mi běhá mráz po zádech. Z nosu a úst mi jde slabá pára, taková je tu zima.
Sedím na studené podlaze a přemýšlím, jak jsem se tu ocitla. Nevím, jak dlouho tu jsem. Ale dost dlouho na to, abych ztratila pojem o čase.

Poslední, co si pamatuji, je ta neskutečná bolest. Ale ne fyzická. Bolest z toho, že jsem někoho ztratila. Někoho, na kom mi moc záleželo. Někoho, pro koho bych já sama umřela.
Najednou se místnost trochu projasní, i když jen slabě, musím přivřít oči, aby tomu světlu přivykly. Zamžourám po místnosti. Nic, jen prázdno.

Náhle před sebou vidím staré oprýskané dveře, s kulovou klikou. Pomalu se zvednu a opatrně jdu k těm dveřím. Podlaha pode mnou občas zavrzá, pokaždé se leknu a otočím se za sebe, ale pak mě zase ovládne pocit samoty.
Dojdu ke dveřím a opatrně chytnu na zaprášenou kulovou kliku.
Pomalinku jí otáčím. Pocit naděje a adrenalin mi běhají tělem. Zavřu oči a zatajím dech v očekávání, v duchu se modlím. Klika zavrzá a zasekne se. Víc už s ní nejde točit. Začnu klikou lomcovat, ale má snaha je marná, klika se ani nehne.

Povzdechnu si, svěsím ruku a zkousnu si ret, abych zatlačila slzy, které se pomalinku začínají koulet po mé tváři.
Zády se přitisknu ke dveřím a pomalinku sjíždím až na zem, naprosto oddaná pláči. Pocit beznaděje mě ovládá, smutek a zoufalství se mě zcela zmocnily. Potichu vzlykám, až je pode mnou malá kalužka mých slaných slz. Otíram si oči, ale je to zbytečné, protože slzy se valí dál.
Pláč mě unaví natolik, že když utřu poslední slzu, moje oči, které nemilosrdně řežou a pálí, se začnou nekontrolovatelně zavírat, až se ztratím do říše snů a nočních můr.

Probudí mě velmi jasné světlo a nějaký zvuk. Pomalinku otevírám oči a mžourám před sebe, snažím se přivyknout tomu jasnému světlu, které září přímo přede mnou.
Pomalu rozeznávám ty staré oprýskané dveře, které jsou teď dokořán otevřené.
Pomalinku se zvednu, ruku si dám nad oči, abych se chránila před tím světlem a snažím se aspoň trošku zaostřit.
Udělám krok na práh dveří, zhluboka se nadechnu, zavřu oči a udělám další krok, ven z té místnosti.
Pak to světlo pohasne a já otevřu oči.

Ocitnu se na posteli, ve svém pokoji. Sama. Kolem mě hromady a hromady posmrkaných kapesníků, na stole nesnězená večeře od mámy.
A pak si vzpomenu na vše, co se stalo. A ta neskutečná bolest se vrátí a ovládne mě.
A já začnu přemýšlet, že jsem radši měla zůstat v té místnosti se zamknutými dveřmi.

Kam dál

Reklama