Kráčím nočním městem. Sama.
Hvězdy nejsou skoro vidět přes světla pouličních lamp a osvětlení. Zabořím ruce hloubeji do kapes své mikiny, neposedné vlasy strčím za ucho, sklopím pohled a kráčím vpřed, do neznáma.
Cestou míjím cizí lidi jak si povídají, smějí, užívají si života.
Taky jsem taková bývala. Ale to už je minulost.
Hvězdy nejsou skoro vidět přes světla pouličních lamp a osvětlení. Zabořím ruce hloubeji do kapes své mikiny, neposedné vlasy strčím za ucho, sklopím pohled a kráčím vpřed, do neznáma.
Cestou míjím cizí lidi jak si povídají, smějí, užívají si života.
Taky jsem taková bývala. Ale to už je minulost.
Na tohle jsem čekala tak dlouho. Ale teď mám pocit, že to všechno bylo vlastně k ničemu.
Toto místo jsem si vysnila ve svých nejhlubších a nejkrásnějších snech a představách, tohle jsem tak moc chtěla, plakala jsem, že to nemůžu mít.
A teď to mám. Jenže... Nějak z toho ani nejsem šťastná.
Jsem ztracená. Jsem v jiném světě. A chci zpět.
Toto místo jsem si vysnila ve svých nejhlubších a nejkrásnějších snech a představách, tohle jsem tak moc chtěla, plakala jsem, že to nemůžu mít.
A teď to mám. Jenže... Nějak z toho ani nejsem šťastná.
Jsem ztracená. Jsem v jiném světě. A chci zpět.
Nezapadám. Nepatřím sem.
Začínám pochybovat. Zpochybňuju svoje rozhodnutí, svoji existenci.
Přestávám věřit tomuhle všemu. Nejhorší ale je, že přestávám věřit sama sobě.
Teď už je ale pozdě nad tím přemýšlet. Další myšlenky stojí jen výčitky a nejistotu.
Přestávám věřit tomuhle všemu. Nejhorší ale je, že přestávám věřit sama sobě.
Teď už je ale pozdě nad tím přemýšlet. Další myšlenky stojí jen výčitky a nejistotu.
Jenže už není cesty zpět. Musím se tu naučit žít. Musím zapadnout.
Někdo do mě narazí, až se zapotácím a spadnu na zem. Rozhořčená a naštvaná se rozhlédnu, kdože mě tak porazil.
Nade mnou se tyčí postava, tak zvednu pohled.
Směje se na mě nádherný obličej s modrýma očima plné jiskřiček a podává mi ruku.
Dáme se do řeči. Skvěle si rozumíme.
Najednou už se necítím tak ztracená. Cítím se v bezpečí.
Pochybnostmi a myšlenkami na to, co mělo a nemělo být, už nic nezměníme. Teď už není důležité to, co jsme měli a neměli udělat. Minulost už nezměníme.
Teď musíme jen čekat a uvidíme co se stane.
A na co vlastně čekám? Na neznámo.









Minulost nezměníme, to je pravda, ale že by zbývalo jen čekat? :) lepší bude nemyslet na to, že na něco čekáš, a prostě žít a užívat si, plnit si sny (bez čekání!!:D)