Říkala, že mě nikdy neopustí.
Že tu bude vždy pro mě.
Že se mnou bude navždy.
Slíbila mi to.
Vidím její drobný vrásčitý pobledlý obličej, který jsem tak milovala...Krátké vlasy, které už vykazují známky stáří. Oči zavřené. Vypadá spokojeně, pomyslím si. Leží tam, bez hnutí...
Nechám slzy volně téct a zírám do prázdna. Poslouchám tu píseň, kterou měla tak ráda a můj pohled spočine na velkou fotografii, která stojí přímo přede mnou. Vypadá na ni tak nádherně. Všude jsou červené růže..její oblíbené...
Černé šaty, které mám na sobě jsme vybírali spolu...Jen bych nikdy neřekla, že si je obleču zrovna dnes..
Přemýšlím nad tím, jak mi to mohla udělat. Nechat mě tu samotnou. Jak mi to "Ten nahoře", nebo kdokoliv jiný mohl udělat...
Čím jsem si to zasloužila? Čím si to ona zasloužila?
Nejsem na to ještě připravena..Nejsem připravena na to, kráčet sama...bez ní...
Aspoň je už v bezpečí, je šťastná...říká hlas v mé hlavě. Povzdychnu si. Chci tomu věřit, že je na lepším místě...Vážně chci, ale nějak nemůžu. Nejde to...
Chci ji zpátky. Chci znova vidět její úsměv, ty vějířky kolem očí, když se směje...Chci se k ní znova přitulit a čichat vůni jejího oblíbeného svetru..Smát se jí, když se přeřekne, a hrát po večerech scrabble.
A hlavně se jí chci omluvit za všechno, co jsem jí udělala, za ty lži, které jsem vypustila z úst a za ty špatnosti, kvůli kterým jsme se pohádali...
A hlavně se chci rozloučit...Naposledy říct "Ahoj" a dát ji pusu na tvář. Jenže teď už je pozdě.
Píseň dohrála. Všichni ti lidi mi něco říkají, ale já je nevnímám. Slova útěchy nebo nějaké naoko podpory jsou pro mě bezvýznamná. Jak by mohli vědět, jak se doopravdy cítím? Jak by mohli chápat, co vlastně prožívám a jaké to je?
A pak přijde ta jediná osoba, která mi ještě zůstala...
Padnu do její náruče a zcela se oddám pláči.
Že tu bude vždy pro mě.
Že se mnou bude navždy.
Slíbila mi to.
Vidím její drobný vrásčitý pobledlý obličej, který jsem tak milovala...Krátké vlasy, které už vykazují známky stáří. Oči zavřené. Vypadá spokojeně, pomyslím si. Leží tam, bez hnutí...
Nechám slzy volně téct a zírám do prázdna. Poslouchám tu píseň, kterou měla tak ráda a můj pohled spočine na velkou fotografii, která stojí přímo přede mnou. Vypadá na ni tak nádherně. Všude jsou červené růže..její oblíbené...
Černé šaty, které mám na sobě jsme vybírali spolu...Jen bych nikdy neřekla, že si je obleču zrovna dnes..
Přemýšlím nad tím, jak mi to mohla udělat. Nechat mě tu samotnou. Jak mi to "Ten nahoře", nebo kdokoliv jiný mohl udělat...
Čím jsem si to zasloužila? Čím si to ona zasloužila?
Nejsem na to ještě připravena..Nejsem připravena na to, kráčet sama...bez ní...
Aspoň je už v bezpečí, je šťastná...říká hlas v mé hlavě. Povzdychnu si. Chci tomu věřit, že je na lepším místě...Vážně chci, ale nějak nemůžu. Nejde to...
Chci ji zpátky. Chci znova vidět její úsměv, ty vějířky kolem očí, když se směje...Chci se k ní znova přitulit a čichat vůni jejího oblíbeného svetru..Smát se jí, když se přeřekne, a hrát po večerech scrabble.
A hlavně se jí chci omluvit za všechno, co jsem jí udělala, za ty lži, které jsem vypustila z úst a za ty špatnosti, kvůli kterým jsme se pohádali...
A hlavně se chci rozloučit...Naposledy říct "Ahoj" a dát ji pusu na tvář. Jenže teď už je pozdě.
Píseň dohrála. Všichni ti lidi mi něco říkají, ale já je nevnímám. Slova útěchy nebo nějaké naoko podpory jsou pro mě bezvýznamná. Jak by mohli vědět, jak se doopravdy cítím? Jak by mohli chápat, co vlastně prožívám a jaké to je?
A pak přijde ta jediná osoba, která mi ještě zůstala...
Padnu do její náruče a zcela se oddám pláči.








