Ztrácím se v černočerné tmě. Za zavřenýma očima se mi promítá příběh jako filmová páska ..
Chvíli vidím jen tmu, ale poté se obraz se začíná rozostřovat.
Pokaždé jiný příběh, s jinými lidmi, pouze hlavní hrdinka je pořád stejná. Tou hrdinkou je postava, zdánlivě připomínající mě samotnou.
Kdo je ta dívka? Ptám se sama sebe. Jsem to opravdu já?
Ne. Pomyslím si. Tohle nemůžu být já. Jak bych mohla?
Je to snad osoba, kterou jsem byla v minulém životě? Nebo osoba, kterou budu? Nebo skrz ní prožívám své nejhlubší obavy a tužby, které brouzdají v mé mysli? Nebo díky ní můžu vidět, co by se stalo, kdyby....?
Každou noc sleduji její život, její příběhy.
Vidím její problémy, její každodenní život, cítím její pocity, sdílím její emoce...
Ale ten film nemůžu změnit. Nemůžu ovládat její tělo, ve kterém jsem uvězněna svou duší. Ovládá ho jenom ona...
Skrze její tělo vidím svět tak, jak ho vidí ona. Skrze ní vnímám všechno okolo. Jsem pouze tichý pozorovatel. Kontrolu nad vším má ona. Ona je strůjcem všeho, co se v jejím životě stane.
Kamera se přesouvá do ptačího pohledu a já vidím sebe, totiž tu dívku ze shora. Ale přitom jsem pořád uvězněna uvnitř ní.
Film se chýlí ke konci. Já se probudím.
Otevřu oči.
Příběh mi na chvíli utkví v mysli a pak se bez varování vytratí někam do ztracena.








