Článek je přiřazen k tématu týdne "Jako v korzetu".
Ztěžka popadám dech.. už takhle dál nemůžu.. stahuje mě to čím dál víc... Nechám slzy téct, nemůžu si pomoct. Bolí to. Tolik to bolí. Už nechci aby mě to víc stahovalo, chci to ze sebe sundat a být znovu volná. Být sama sebou...
Každé ráno to samé.. vstanu, obleču si svůj korzet a pořádně ho utáhnu, až skoro dýchat nemůžu. Nasadím masku a
jdu na bál. Jdu tancovat, jak oni pískají. Nikdo mě vlastně nezná. Nikdo neví, jaká jsem uvnitř. Všichni se dívají jen na korzet, na masku. Jsem v něm uzavřená tělem i duší. Všechny svoje pocity, emoce, myšlenky, tužby, skrývám. Jako všichni ostatní.
Vidím všechny ty lidi na tanečním parketu a směju se jejich pošetilosti. Nikdo z nich není skutečný. Jsou to jen
hloupé ovce. A já vlastně taky.
Korzet mě stahuje čím dál víc, začínají se mi dělat mžitky před očima. Takhle už nechci žít.. nechci takhle dál
pokračovat... Dělá se mi zle. Jdu na balkon, na čerstvý vzduch.. Stojím, lapám po dechu a dívám se na oblohu. Je tak nádherná, posetá miliony hvězd. A měsíc září tak jasně a osvětluje celou zahradu.
Na zábradlí přiletí sýkorka a hledí na mě svýma nádhernýma malinkýma očima. Pousměju se a obdivuji její
nádherná barevná křídla. Taky bych chtěla umět létat.
Vylezu na zábradlí.
Roztáhnu ruce. Zavřu oči.
A skočím.
Korzet povolil, maska zmizela.
Jsem volná.









Krásné. Sice temné, ale krásné. Dokážeš člověka vtahnout do děje, což je při psaní velmi důležité :)