Je chladný podzimní večer, hvězdy září a měsíc jim vládne. Sedím opřená o okno, v uších sluchátka a přemýšlím. Mám zavřené oči a poslouchám.
Jeho chraplavý hlas. Prsty, které brouzdají po hmatníku kytary a hledají ty správné tóny. Text a hudba, které dohromady tvoří úžasný celek. Jakoby každá nota vyprávěla svůj příběh. On sám vypráví svůj příběh.
Odstrčený a nechtěný malý chlapec, který touží po lásce a porozumění.
Nejspíš taky takhle trávil čas, v uších sluchátka a myšlenky nechal plynout až se ho úplně zmocnili.
K tomu zapálená cigareta, kousek papíru na který si vyléval srdce a nekonečný pocit samoty.
Většina lidí by o něm řekla že to byl blázen, psychopat, či narkoman.
Je to vlastně svým způsobem pravda.
Já ho ale vidím trošku jinak. Pro mě znamená něco víc.
Pro mě je to velice zvláštní umělec, který toho mnoho dokázal, přestože jeho život nebyla procházka růžovou zahradou. Od ne úplně zdárneho začátku to dotáhl daleko a dnes zná jeho jméno každý.
V jeho textech se zračí zoufalství, smutek, zlost, nenávist, pocity viny a deprese. Všechny své myšlenky si zapisoval, všechny své pocity házel na papír a z nich nechal vyplynout dechberoucí verše, jejichž doslovný význam mohl chápat jen on sám.
Rozhovory do časopisů, televizí či rádií odmítal, s nikým se nechtěl dělit o svoje myšlenky a prožitky.
Měl svůj svět který nikdo moc nechápal.
Svůj čas trávil se svým imaginárním kamarádem, který ho následoval na každém kroku až do úplného konce.
Předávkován nechutí a nenávistí. Byl někdo nový, někdo neokoukaný a tak často nepochopený, zároveň tak obdivovaný, i když on sám vlastně nevěděl co chtěl. Věděl, co chce říct, ale nedokázal se vypořádat s tím ostatním,obyčejným životem kolem. Jako by cítil bolest i lásku, nenávist i obdiv, jako by to uvnitř vřelo i když navenek vypadal nepřítomně.
Velmi rád utíkal... Utíkal od reality nejen k hudbě. Do další části jeho života patřili jeho velice morbidní kresby, skicy, nebo čmaranice..chcete-li. Měly ale hluboký význam, který my, obyčejní smrtelníci asi nikdy nepochopíme.
Jeho byt vypadal jako skladiště nepotřebného harampádí, protože rád nakupoval po bazarech. Zdi měl buď polepené plakáty, nebo počmárané. Také choval velké množství zvířat a velmi nerad uklízel. Už v dětství tvrdil, že bude slavný rockový zpěvák a pak spáchá sebevraždu. No... měl v podstatě pravdu.
I když to byl velice složitý člověk, já na něho názor nikdy nezměním.
Obdivuji ho za tu změť emocí, které s sebou nosil, obdivuji ho za dokonalou muziku, kterou tvořil a propadám jeho hlasu, který je pořád i za ta léta slyšet zřetelně. Ten hlas, který ovlivnil spoustu lidí, který dal náležitý tvar úseku času. Ten hlas, který říká "nestarejte se o to, co si o vás lidé myslí. Možná že je vám špatně a neslibuju vám, že bude líp, ale to je součást tohohle světa, do kterého jsme bez možnosti volby vrženi a je jenom na nás, jak se s tím vypořádáme a jak budeme žít." A on si vybral svou cestu. Cestu, která byla náročná a komplikovaná, rozmanitá, i když pořád dookola používáme ve spojení s ním slova nenávist, sláva nebo drogy.
A na konci?
Na konci měl pocit viny...zase...pocit viny z toho že podvádí, předstírá a dostatečně si neváží toho, co má.
Je lepší shořet než vyhasnout, psal ve svém dopisu na rozloučenou.
Vzdal hold a lásku své ženě a dceři a nadobro odešel.








