Nikdy se nevzdávat.
Ten pocit, když něco moc chcete, ale něco jiného vás brzdí.
Nemáte motivaci, sílu, vlastně ani chuť pokračovat. Chcete najít inspiraci, ale nedaří se. V mysli vám běhá, jak jste neschopní, k ničemu a že se vám to nikdy nepodaří. A do toho ještě přijde nějaká nečekaná událost. A vy už "prostě nemůžete".
Tak to vzdáte.
A už nikdy to nezkusíte znovu.
Jenže proč vlastně? Protože už nemáte sílu to dál zkoušet? Nebo vás nebaví prohry?
Jenže prohry jsou součástí života. Kdybychom jen vyhrávali, všecko by nám přicházelo moc lehce a na ničem by nám skutečně nezáleželo.
Nesmíme se vzdát..musíme to zkoušet pořád. I když se nám to poprvé, podruhé, potřetí, nebo po osmdesáté první nepodařilo. Chce to čas. Nic nejde hned a nikdo učený z nebe nespadl. Stačí si chvíli odpočinout, a pak to zkusit zas a zas. Hlavně nepolevit.
Když to totiž vzdáme jednou, už ztratíme tu vůli, a pomalu, ale jistě budeme vzdávat všechno. Jenže pak nebudeme šťastní. Bude nám všechno jedno. Nebude nám na ničem záležet, protože si budeme pořád opakovat, že to nestojí za to. Že náš život nemá smysl. Budeme se litovat, že jsme celý život jenom prohrávali, ale přitom to, že jsme jednou prohráli a znova to nezkusili, je jenom naše vina a nikoho jiného bychom z toho neměli vinit.
Protože takhle se trápit je ztráta času. Tolik zbytečných chvil jsem strávila trápením se, že se mi něco nedaří a klením nad tím, že jsem neschopná a malováním čerta na stěnu, že to nikdy nezvládnu.
Pak jsem to zkusila znova a byla jsem sama překvapena tím, co jsem vlastně dokázala.
Výhry jsou sice fajn, potěší.. Ale z proher získáváme cenné zkušenosti a stáváme se silnějšími. A my jsme silnější, než vypadáme.
Takže když někdy v životě nastane game over, je potřeba zatnout pěsti, zmáčknout new game a vrátit se do hry.
Protože když máme v životě nějaký sen, cíl, plán, je potřeba o něj bojovat a zkoušet do pořád a pořád dokola.
A jednou...Jednou se to podaří.








