Ruce i nohy mi mrznou. Prsty mám už celé červené. Popotáhnu z cigarety a čekám.
Čekám tam na tebe. Pouliční lampa mi osvětluje můj už i tak pobledlý obličej.
Zase tu nejsi. Zase ses na mě vykašlal.
A tobě je to jedno.
Típnu cigaretu, hodím ji do sněhu a povzdychnu si.
Proč tohle dělám? Vždyť mi za to nestojí.
"Ale ty ho miluješ", ozve se ten dotěrný hlas v mé hlavě.
Jo...možná. Ale on nemiluje mě. Aspoň se tak chová.
Už tolikrát mě zklamal.. Už tolikrát mě nechal čekat...Tolikrát mě zranil...Uvědomil si to, ale až už bylo pozdě.
Ano...láska hory přenáší, takže jsem mu to všechno samozřejmě odpustila.
Jak hloupá jsem byla.
Pak mě zklamal znova. A pak znova.
A dneska zase. Říkal, že přijde. Ale není tu.
Klepu se zimou. Pořád se otáčím kolem sebe, jen když zaslechnu sebetišší zvuk...Pořád doufám, že přijde. Že se vynoří ze tmy, obejme mě zezadu a přitiskne k sobě.
Jsem naivní. Říkám si v duchu. Vůbec ho nezajímám. Má mě jenom pro jedno.
Nechci tomu věřit, ale začínám. Začínám si všechno uvědomovat.
Zaslepená láskou k němu konečně vidím před očima všechno to, co mi udělal...Všechny ty věci, které mi šeptal, napovídal a pak za mými zády překrucoval.
Zavolal mi jenom když něco potřeboval, nebo CHTĚL. Předtím jsem to neviděla, ale teď mi to dochází.
Ach, jak jsem byla slepá a blbá! Kleju v hlavě.
Nikdy mě nemiloval. Neoplácel mi city, které jsem k němu chovala...Neoplácel mi to všechno, co jsem mu dávala.
Podívám se na mobil. Půlnoc.
To čekání už mě nebaví.
Obrátím se na patě a jdu domů.
Čekám tam na tebe. Pouliční lampa mi osvětluje můj už i tak pobledlý obličej.
Zase tu nejsi. Zase ses na mě vykašlal.
A tobě je to jedno.
Típnu cigaretu, hodím ji do sněhu a povzdychnu si.
Proč tohle dělám? Vždyť mi za to nestojí.
"Ale ty ho miluješ", ozve se ten dotěrný hlas v mé hlavě.
Jo...možná. Ale on nemiluje mě. Aspoň se tak chová.
Už tolikrát mě zklamal.. Už tolikrát mě nechal čekat...Tolikrát mě zranil...Uvědomil si to, ale až už bylo pozdě.
Ano...láska hory přenáší, takže jsem mu to všechno samozřejmě odpustila.
Jak hloupá jsem byla.
Pak mě zklamal znova. A pak znova.
A dneska zase. Říkal, že přijde. Ale není tu.
Klepu se zimou. Pořád se otáčím kolem sebe, jen když zaslechnu sebetišší zvuk...Pořád doufám, že přijde. Že se vynoří ze tmy, obejme mě zezadu a přitiskne k sobě.
Jsem naivní. Říkám si v duchu. Vůbec ho nezajímám. Má mě jenom pro jedno.
Nechci tomu věřit, ale začínám. Začínám si všechno uvědomovat.
Zaslepená láskou k němu konečně vidím před očima všechno to, co mi udělal...Všechny ty věci, které mi šeptal, napovídal a pak za mými zády překrucoval.
Zavolal mi jenom když něco potřeboval, nebo CHTĚL. Předtím jsem to neviděla, ale teď mi to dochází.
Ach, jak jsem byla slepá a blbá! Kleju v hlavě.
Nikdy mě nemiloval. Neoplácel mi city, které jsem k němu chovala...Neoplácel mi to všechno, co jsem mu dávala.
Podívám se na mobil. Půlnoc.
To čekání už mě nebaví.
Obrátím se na patě a jdu domů.









Jáj to je smutné... Ale fakt krásně napsané!